František Řehoř V roce 1999 si připomínáme stoleté výročí úmrtí muže, jehož jméno je dnes známo jen nevelké skupině odborníků, zatímco v minulém století seznamoval širokou českou veřejnost s životem a kulturou ukrajinského obyvatelstva ve východní Haliči a za své mnohé aktivity je považován za předního představitele česko-ukrajinských vztahů 80. a 90. let 19. století. František Řehoř se narodil 16.12.1857 ve východních Čechách, ve Stěžerách u Hradce Králové a v Hradci také vystudoval reálku. Ve dvaceti letech se s rodiči odstěhoval do východní části Haliče (nyní na území západní Ukrajiny), která byla součástí rakousko-uherské monarchie stejně jako české země. Ve Volkově u Lvova si jeho otec pronajal statek. František zde s rodiči hospodařil a zároveň si podrobně všímal svého okolí. Kromě jazyka, který si osvojil, se zajímal o duchovní i materiální kulturu obyvatel východní Haliče; především Ukrajinců, tehdy označovaných jako Rusíni. Procestoval oblast lvovskou, kolomyjskou, Pokutí i Podolí a všímal si života rázovitých ukrajinských skupin Huculů, Bojků, Lemků, Rusínů, ale také i Židů. To, že Řehoř žil v Haliči téměř 15 let, mu umožnilo se s obyvateli nejen sžít, ale také důkladně poznat všechny stránky jejich života. Velký Řehořův postřeh, píle a pracovitost s jakou své poznatky zapisoval a publikoval, umožnila Čechům poznávat kraje a jejich obyvatele, o nichž existovaly v českém tisku jen sporadické informace. Řehoř nebyl jen dobrým pozorovatelem, ale svým zájmem rovněž o ukrajinské kulturní dění a svými kontakty s předními ukrajinskými intelektuály se výrazně zasloužil o vzájemné poznávání Čechů a Ukrajinců. Byl např. iniciátorem a jedním z organizátorů zájezdů několika set haličských Ukrajinců na Zemskou jubilejní výstavu v Praze v roce 1891 a rovněž na Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895. Řehořova práce se vyznačovala precizností a systematičností, s kterou chtěl komplexně zachytit východo-haličskou lidovou kulturu, ale zdravotní stav Řehořovi nedovolil své předsevzetí splnit. Zanechal však články a studie, jejichž soupis by vydal na rozsáhlý seznam. Značný byl rovněž počet periodik, do kterých Řehoř dopisoval. K těm nejznámějším patřily Světozor, Zlatá Praha, Osvěta, Květy, Národní listy, Hlas Národa, Slovanský sborník, Časopis českého muzea, Lumír, Vesna, Zábavní listy a mnohé další. Objevily se v nich jeho články zeměpisné a povšechně národopisné, např. Horstvo, vodstvo a podnebí rusínské Haliče (1883), Procházka rusínskou vesnicí (1884), Pokutí (1887), Z cest po haličské Rusi (1894), Ze Zarohyzna do Stanislavova (1897) a desítky dalších. Ve svých pracech se Řehoř velmi často věnoval obřadům a výročním obyčejům, jak o tom svědčí např. Z hajilek rusínských děvčat (1889), Kalendářík z národního života Bojkův. Příspěvek k rusínskému národopisu halických Karpat (1895), či rodinné obřadnosti jako např. v statích Rusínské námluvy v Haliči (1888), Zasnoubení a ohlášky u Rusínů (1891), Rusínská svatba z okolí Lvova (1895), Svatba Lemků v Karpatech (1897), Na rusínských křtinách (1887). Řehořův zájem se neomezoval jen na etnografický materiál, jak vysvítá např. z rozsáhlé sbírky Z ethnografického přírodopisu Haličské Rusi (1889), kde si autor všímá názvů ptactva v jednotlivých nářečích použitých v nejrůznějších folklórních žánrech nebo z článku Mosaika z lidových podání halicko-rusínských (1894). Velká Řehořova znalost terénu je dodnes uchována v heslech Ottova slovníku naučného, která zpracoval. Redakce mu svěřila celý východohaličský ukrajinský oddíl a Řehoř vypracoval více než 100 obsáhlých hesel z historie, místopisu, biografie i tradiční kultury. V roce 1890 se Řehoř přestěhoval do Čech a po pobytu v Rožnově pod Radhoštěm a rodných Stěžerách se opět na dva roky vrátil do Haliče, kde v letech 1891-1893 žil u Židačova s rodinou své sestry. Z tohoto období pochází také velká část jeho fotografické sbírky. Od listopadu 1893 se Řehoř natrvalo usadil v Praze, kde s pomocí Vojty Náprstka získal místo v Městské knihovně. Ze skrovného platu dokázal ušetřit nejen na výzkum v Haliči, ale také na nákup knih a sbírek. Na všechny jeho cesty však finančně také přispívali manželé Náprstkovi a on za to velkou část svých sběrů předal jejich muzeu. Svědčí o tom mimo jiné i jeho slova z dopisu příteli, ukrajinskému literátovi Ivanovi Frankovi ze dne 22.1.1894: „Když mne nespokojenost nejvíce rozladí a stesk haraší v mém ku podivu malém srdci, jdu podívat se k Náprstkům…“ Stižen nedoslýchavostí a těžkou plicní nemocí zesnul předčasně ve svých 42 letech, 6.10.1899 v Praze. Zanechal po sobě nejen zmiňované články a studie, ale také rozsáhlý archivní materiál (uložený dnes v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze) a dva velké knižní fondy. Několik set svých českých knih zanechal spolku „Prosvita“ ve Lvově a knihovně Musea království českého v Praze věnoval několik set ukrajinských knih. Kromě písemných dokladů z Haliče nám však František Řehoř přivezl a zaslal velké množství trojrozměrného materiálu, ukázek lidového obydlí, oděvu, šperku, skla, keramiky, kovových předmětů, zbraní, dřevěných výrobků, hraček, kraslic a předmětů užívaných v lidové magii a léčitelství. Sbíral, nakupoval a vše posílal do Náprstkova muzea, kde byla jeho zásluhou vytvořena rozsáhlá expozice ze života východohaličských Ukrajinců-Rusínů. Dnes je tato unikátní kolekce uložena v Národopisném oddělení Národního muzea spolu s předměty, které Řehoř sebral a zaslal k Náprstkovým za svého léčebného pobytu v Rožnově. V Náprstkově muzeu se dodnes dochovala část Řehořovy korespondence zaslané manželům Náprstkovým a především pak unikátní sbírka fotografií. Část Řehoř zakoupil, ale daleko větší počet sám nafotografoval. 137 fotografií od fotografa Jul.Dutkiewicze z města Kolomyi Řehoř popsal a v r. 1880 poslal do Prahy. Jsou to především typy jednotlivých etnografických skupin, regionů, profesí a stavů v tradičním oděvu a s případnými doplňky. I když se jedná převážně o ateliérové snímky, názorně dokumentují bohatost a různorodost sledovaného regionu. Naproti tomu 553 Řehořových fotografií nese často stopy amatérské fotografie, ale žánrově jsou snímky velmi pestré. S.Kodym, knihovník Náprstkovy knihovny v roce 1897 sestavil katalog této fotografické sbírky a zde ji tematicky rozčlenil na „stavby, hřbitovy-kaple-kříže, různá zařízení na venkově, na trhu, polní a hospodářské práce, různá zaměstnání a zařízení, výjevy příležitostné, zábavy a hry mládeže a dětí, kroje-typy a místopis“. Tak, jak byl Řehoř dobrým pozorovatelem, dokázal i na svých fotografiích zachytit bezprostřednost a neopakovatelnost okamžiku. Jeho fotografie jsou nalepeny na kartónovém papíru, velmi často s podrobným popisem, případně i nákresem na zadní straně. Sbírka je unikátní nejen svým textovým doprovodem, ale také stářím, stavem zachovalosti i tím, že pochází z oblastí, kterými prošly mnohé neblahé události a spousta materiálu se zde nedochovala. Dodnes tak slouží jako zdroj informací pro etnografy a antropology, je také dokladem technického pokroku a ukázkou reprodukční techniky minulého století, ale především je památkou na mnohaletou a poctivou práci člověka, jehož jméno by se nemělo připomínat jen při příležitostech výročí.
PhDr.Milena Secká, CSc.
Použitá literatura:
|