České muzeum hudby si toto výročí připomenulo tematickým večerem v prostorách své stálé expozice. Do úvodní místnosti expozice, nazvané Hudba pod proudem, k elektrofonům, jako jsou unikátní syntetizéry či theremin, totiž krátce před propuknutím koronavirové pandemie přibyl restaurovaný střihačský pult z Liškovy pozůstalosti.

Na této střižně Liška sestavil část svých soundtracků. Filmový pás s obrazem na ní mohly bezchybně a vynalézavě synchronizovat s pásy s jednotlivými zvukovými stopami. Vytvářel tak ojedinělou kombinaci výrazné rytmičnosti a neobvyklých nástrojových kombinací s častým využitím ruchů a elektroniky. Orchestrální party se v jeho hudbě střídají s ozvuky kutálek i s elektronicky manipulovanými nahrávkami sborů a „neživými“ zvuky tónových generátorů. Liška zcela samozřejmě překračoval hranice mezi hudební a ruchovou stopou a výrazně spoluutvářel dramaturgii výsledného filmového díla. Jinak, než pro film ostatně téměř nekomponoval.

Ve zcela zaplněné místnosti Hudba pod proudem, do jejíž výbavy kromě exponátů a interaktivních prvků patří i ozvučení v podobě mixážního pultu a aktivních monitorů, promluvil restaurátor Adam Bitljan o práci, jež předcházela vystavení střižny. Přednášku o Liškově filmové hudbě proslovil Jonáš Kucharský, badatel a kurátor hudebních a zvukových materiálů z Národního filmového archívu. Druhá půle večera patřila pardubickému hudebníkovi Tarnovskému, který z úryvků Liškových filmových hudeb vytváří zčásti improvizované živé mixy a byl prvním hudebníkem, který místnost Hudba pod proudem „pokřtil“ coby hudební scénu.


Autor článku: Petr Ferenc

Fotoalbum