Dílo Antonína Dvořáka na raných gramofonových deskách

Počátek zaznamenávání hudby na šelakových kotoučích v Čechách spadá do prvních let 20. století. Vynález gramofonu a gramofonové desky Emile Berlinera z roku 1887 vytlačil postupně během poslední čtvrtiny devatenáctého století o deset let starší Edisonův fonograf a jeho voskové válečky a stal se technickým standardem nově nastupujícího zvukového průmyslu. Brzy na to vznikla řada firem specializujících se na pořizování nahrávek a jejich vydávání na tzv. standardních gramofonových deskách. Porovnáním seznamů titulů největších nahrávacích společností přelomu 19. a 20. století získáme poměrně přesnou představu o dobovém vkusu publika. Z dostupných informací vyplývá, že v produkci desek chyběla jakákoliv dramaturgie a trh tak byl řízen pouze zákonem poptávky a nabídky. V repertoáru nahrávacích společností nejčastěji nalézáme árie z oper Bedřicha Smetany, lidové a národní písně či populární melodie vojenských dechových kapel a dnes již méně známých skladatelů jako byli například Jan Malát, Vilém Blodek a další. Vedle hudební nabídky byly také velmi oblíbeny komické scénky v podání řady populárních bavičů té doby (Heřman Zeffi, Ferda Kohout ad.).

Fakt, že se mezi nejstaršími hudebními snímky objevují především vokální skladby (popřípadě mluvené slovo), bylo dáno – vedle vysoké obliby tohoto žánru – především dobovými technickými možnostmi. Samotný proces nahrávání spočíval v co nejtěsnějším přistoupení interpreta ke snímacímu trychtýři, čímž bylo možné zaznamenat s uspokojivým výsledkem pouze lidský hlas či houslová sóla. S rozvojem technologií přibyly časem i drobné instrumentální skladby.

Do roku 1902, kdy bylo po Vídni či Berlíně zahájeno nahrávání také v Praze, spadají první zvukové záznamy některých děl Antonína Dvořáka. Najdeme mezi nimi oblíbené části Dvořákových písňových cyklů a zejména árie, z nichž převládají ty z opery Rusalka, uvedené rok předtím s velkým úspěchem na scéně pražského Národního divadla. Přední čeští operní pěvci a pěvkyně byli zároveň interprety děl českých skladatelů, včetně A. Dvořáka, na raných nahrávkách různých gramofonových společností (V. Kliment, R. Maturová, M. Bobková, O. Mařák, E. Pollert, B. Benoni a další). Jen výjimečně byly zaznamenávány také instrumentální skladby.

Za první nahrávku kompozice Antonína Dvořáka lze – dle dostupných informací – považovat písně Ach, není tu, není a Ave Maria, které nazpívala v jedné nahrávací frekvenci na gramofonové desky anglické firmy The Gramophon & Typewriter Ltd. and Sister Companies sopranistka Růžena Maturová v roce 1902. Prvenství v natočení Dvořákovy operní tvorby patří Václavu Klimentovi za árii Kmotra Řeřichy z opery Tvrdé palice (1902), kterou ztvárňoval ve stejné době také na jevišti Národního divadla. Z Dvořákovy nejslavnější opery Rusalka byl jako první zvěčněn zpěv Prince v podání Stanislava Orzelského a o rok později (1903) také Otakara Mařáka. Bohumil Pták, představitel Prince při premiéře Rusalky v roce 1901, svou roli nahrál pravděpodobně až roku 1908. Naproti tomu píseň Lesní žínky nahrála její představitelka Málka Bobková již dva roky po uvedení opery. V roce 1906 nazpívala Anna Slavíková jako první jednu z nejoblíbenějších operních melodií, árii Měsíčku na nebi hlubokém.

Autor článku: Mgr. Petr Kudláček