Pamětní album Josefa Suka

Jméno Josefa Suka je dnes nerozlučně spjato s dějinami české hudby. Méně známo je, že toto jméno nosily čtyři generace. První z nich zastupuje řídící učitel a regenschori v Křečovicích Josef Suk (1827–1913). Jeho syn, skladatel a houslista legendárního Českého kvarteta a později i pedagog Josef Suk (1874–1935), se stal slavným představitelem české hudební moderny. Jeho jediný syn, později Ing. Josef Suk (1901–1951), jehož matkou byla nejstarší dcera Antonína Dvořáka Otilie, zdědil sice hudební geny po svých předcích, ale zůstal jen amatérským hudebníkem. Naplno se pak hudební vlohy projevily u jeho syna Josefa Suka (1929–2011), slavného houslového virtuosa.

Původním majitelem luxusního alba s celokoženou vazbou, zlatou ořízkou a více než dvěma sty listy byl skladatelův syn Josef Suk. Dostal ho v době, kdy mu bylo asi sedmnáct let, a bylo zamýšleno jako pamětní album, do kterého si měl mladý student nechávat podepisovat významné osobnosti, s nimiž se stýkal jeho otec. První se do alba podepsal v roce 1918 Alois Jirásek. Následovala kresba od rodinného přítele a Sukova portrétisty Huga Boettingera, zápisy od básníka Adolfa Heyduka, filozofa a politika Františka Drtiny, citát od Otakara Březiny, kresba Adolfa Kašpara, notový zápis Vítězslava Nováka, báseň Antonína Sovy, rukopis Karla Václava Raise, kresba Františka Bílka a další.

Skladatelův syn pravděpodobně nevyvíjel v získávání autogramů příliš velkou aktivitu. Nová etapa zápisů pak začala v roce 1940, kdy ve věku jedenácti let poprvé veřejně vystoupil jeho syn a skladatelův vnuk houslista Josef Suk. Stalo se tak v květnu 1940 v Křečovicích v souvislosti s odhalením mohyly na památku skladatele Josefa Suka. Při této příležitosti zahrál Josef Suk za klavírního doprovodu svého učitele, profesora Jaroslava Kociana, houslové sólo z Baletní scény, op. 100 od Charlese de Bériota. Kocian mu v týž den zapsal do památníku motiv této skladby.  

Po roce 1946 již bylo album používáno jako památník jen minimálně, sloužilo spíše k nalepování dopisů, pohlednic a fotografií. Nejstarší rukopisy pocházejí od řídícího učitele Josefa Suka a skladatelova tchána Antonína Dvořáka (zápis z roku 1902). K rodinné korespondenci patří i jeden z mála dochovaných dopisů Otilky Sukové, dcery Antonína Dvořáka, jejímu choti, díky němuž nahlédneme do osobního vztahu manželů. 

Některé zápisy vyvolají hluboké dojmy. Náleží k nim např. reminiscence syna a dcery profesora Františka Drtiny. Skladatel Josef Suk se s nimi často setkával v Hněvšíně nedaleko Křečovic, kde Drtinovi trávili prázdniny. Se Sukovými se dobře znaly i děti Drtinových – Olga a Prokop. Zajímavou peripetií se do Sukova alba dostal poválečný zápis obou sourozenců. V té době měla MUDr. Olga Drtinová-Löwenbachová za sebou pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku a JUDr. Prokop Drtina působení v Anglii jako šéf politického kabinetu Edvarda Beneše. Po válce do pamětní knihy napsali: Krásné vzpomínky i tesklivost nad zašlým časem i zašlými drahými životy vyvolává tato první návštěva poválečná drahých a posvátných míst křečovických. 1. 8. 1947. Tehdy ještě Prokop Drtina netušil, že o několik měsíců později bude uvržen do komunistického vězení, kde poté strávil dvanáct let.  

V albu ale čteme i humorné příběhy. Za Sukem do Křečovic přijížděli někteří z jeho žáků (vyučoval Pavla Bořkovce, Julia Kalaše, Jaroslava Ježka, Emila Hlobila, Bohuslava Martinů aj.). Julius Kalaš, jak sám napsal, když se vrátil z Křečovic, rozmáčel při převozu přes Vltavu na voru svou partituru Bagatel a musel ji po návratu domů znovu přepisovat. Byla to jistě nepříjemná záležitost, neboť měl dílo odevzdat do Hudební matice. 

Závěr alba patří houslovému virtuosovi Josefu Sukovi. Ten na zbývající volné strany knihy nalepil dopisy svých uměleckých kolegů a přátel. Mezi nimi nalezneme rukopisy např. dirigenta Rafaela Kubelíka, klavíristy Alfreda Brendela, varhaníka českého původu Bedřicha Janáčka, italského houslisty Franca Gulliho, skladatele Ilji Hurníka, francouzského violoncellisty Andreho Navarry nebo podpis slavného houslového virtuosa Yehudi Menuhina. Těmito posledními stránkami se uzavírá album, mezi jehož nejstarším a nejmladším datovaným zápisem uplynulo více než sto let.

Autor článku: PhDr. Jana Vojtěšková, CSc.