Písmák Věnceslav Metelka, zakladatel krkonošské houslařské školy

Zakladatelem houslařské tradice rodu byl Václav Metelka (1807–1867), který z vlasteneckých důvodů přijal jméno Věnceslav. Tento krkonošský písmák a vlastenec, který pro své literární nadání a národně obrozenecké cítění vstoupil do širšího povědomí zejména díky románu Karla Václava Raise, Zapadlí vlastenci, inspirovaném jeho deníkovými zápisy. Ty se dochovaly v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a kromě své literární a historické hodnoty skýtají zcela ojedinělé svědectví reálné praxe houslařského řemesla 19. století.  Jeho cesta k nástrojařskému řemeslu nebyla přímá, což bylo ovšem v jeho době dost obvyklé, a tak lze Věnceslava do jisté míry považovat za samouka. Vyučil se truhlářem. V roce 1830 však získal možnost pracovat čtvrt roku v Náchodě v dílně klavírníka Franze Hendricha, kde se zdokonalil ve stavbě hudebních nástrojů ze dřeva. Řadu let pracoval jako učitelský pomocník v Pasekách nad Jizerou, ale přivydělával si jako aktivní hudebník a také jako houslař. Tomuto řemeslu se začal plně věnovat poté, co mu nebylo přiznáno kantorské místo a on svoji dosavadní službu opustil. Řemeslu vyučil tři ze svých čtyř dětí, Václava (1838–1856), Josefa (1841–1880) a Johannu (1843–1868). Postupně si získal uznání a dostával zakázky na opravu nástrojů nebo na nové nástroje z blízkého i vzdálenějšího okolí. S řemeslem mu vypomáhali nejen oba jeho synové (například Josef zhotovil své první housle již jako třináctiletý a v témže roce postavil celkem pět nástrojů), ale i dcera Johanka: „Johance se sbírá malý prst u levé ruky, škrábla se rašplí a ňák se to zapálilo. Nevím, bude-li moci dělat. Ten týden má dělat ¾ housle na Vítkovice a já Quitaru malou – staré housle jsme opravili a budem dělat do foroty.“ (Metelka, Věnceslav – Josefu Metelkovi, 5. srpna 1860).

Velmi nadějným žákem byl Metelkův nejstarší syn Václav. Základy houslařského řemesla získal pochopitelně v otcovské dílně a v 16 letech se vypravil na vandr. Z jeho tovaryšských zkušeností zaznamenaných v korespondenci otci a také z pozdějších deníkových záznamů Věnceslava Metelky vysvítá, že Václav byl v houslařském řemeslu velmi nadaný a otec v něj vkládal velké naděje. Bohužel Václav, stejně jako nejmladší dcera Johanna, mimochodem nejstarší česká známá houslařka, zemřeli v raném věku na tuberkulózu, takže v rodinném řemeslu pokračoval nakonec jen syn Josef. Ten po vyučení u otce a povinném vandru založil samostatnou živnost v Pasekách nad Jizerou v roce 1865 a vyučil několik houslařů, mimo jiné Františka Vlka (1865–1887), Václava Schovánka (1859–1879), Františka Vitáčka (1854–c1890) či Benjamina Patočku (1864–1931), kteří společně se svými žáky a následovníky (zejména rod Pilařů a Špidlenů) vytvořili tradici krkonošské houslařské školy.

Osvojení si řemesla spočívalo v postupném získávání vzdělání i zkušeností v oboru. Nejníže na této úrovni stál učedník. Pokud prošel výuční dobou a úspěšně složil závěrečnou zkoušku, dostal výuční list. Po vyučení následovalo obvykle několik let práce v dílně mistra, během kterých tovaryš získával potřebné zkušenosti. Ty nemusel získávat jen u jednoho mistra, nýbrž mohl odejít na vandr a pracovat během několika let u různých mistrů. Při nástupu do služby odevzdal tovaryš vandrovní knížku svému mistru a ten mu ji vrátil až při odchodu ze služby s doplněným záznamem, jak dlouho u něho tovaryš pracoval a jak si za tu dobu počínal. Tovaryši pracovali u mistra za mzdu, jejíž součástí bylo i ubytování a strava. Kromě svého řemesla se mohli v dílně naučit i další dovednosti, samozřejmostí bylo například to, že vedle nových nástrojů opravovali také starší housle i jiné nástroje: „Já tady všecko dělám, spravuju harmoniky, starý flašinetky spravuju, ke klarinetům a k flautám klapky a všecku takovou práci, která se pro člověka za živobytí hodí.“ (Metelka, Václav – Věnceslavu Metelkovi, nedatováno, [duben 1956], Znojmo). Zejména „štemování fortepian“ byl pro nástrojaře jistý přivýdělek a Metelka tak své syny nabádal k tomu, aby si všechny tyto potřebné a užitečné dovednosti osvojili: „Jsem tomu rád, že opravuješ forte. To je nevyhnutelně dobrá a potřebná věc, jako u nás, když člověk vyjde a něco v mechanice vázne, aby tomu rozuměl. Dej pozor na okožení, to je znamenitost, aby člověk věděl, jak kůže a jak mnoho.“ (Metelka, Věnceslav – Václavu Metelkovi, 8. růžna 1856).

Ačkoli byl Metelka v houslařském řemesle samouk, celý život se zajímal o své řemeslo a i teoreticky se v něm dovzdělával a pozorně sledoval rovněž dobové vynálezy a vylepšení ve svém oboru („Já ale předci psal – což by se nemohlo něco vymyslet aby se housle zlepšily? Vždyť každá věc se nechá zdokonalit a rozum lidský nezůstane stát?“). Ve svých zápiscích Metelka zaznamenal nejen vlastní myšlenky, vlastenecké úvahy, lidová přísloví, pranostiky a pořekadla, ale velmi kriticky hodnotil i sociální poměry na venkově a v Čechách vůbec. Četbou jeho deníků se tak čtenáři otevírá reálný obraz dobové řemeslné praxe, vzhledem k literárnímu nadání a osobnosti autora však také hluboce lidský příběh člověka, jehož nejlépe charakterizuje jeho vlastní výrok: „Až pominu, nepominou po mně housle“. V Českém muzeu hudby se nachází několik hudebních nástrojů přímo z dílny rodiny Metelků, ale i dalších představitelů krkonošské houslařské školy.

Autorka článku: Mgr. Tereza Žůrková, Ph.D.