První pokusy prosadit operu v Paříži učinil koncem šedesátých let 19. století sám Smetana, když zaslal pařížskému divadelnímu agentovi Adolfu Giacomellimu provozovací materiál spolu s těmito slovy: „Melodie by mohly mít pro Paříž kouzlo novinky a vzbudit větší zájem než obvykle, protože vycházejí z nevyčerpatelné pokladnice ve světě ještě málo známého charakteru českého národa, které jdou v rytmice a melodice svou vlastní cestou. Se kterým pařížským divadlem má být tato česká nevěsta zasnoubena podle francouzského vytříbeného vkusu zůstává na vašem rozhodnutí.“ Zaslané materiály se ale v Paříži ztratily, jejich další osudy nejsou známy a ani Giacomelliho odpověď na Smetanův dopis známa není.

Věc na dlouhou dobu téměř usnula, dokud se jí naplno nechopila velká propagátorka Smetanovy hudby kněžna Paulina Metternichová, manželka rakouského velvyslance v Paříži. Prodanou nevěstu poprvé viděla jako čestná předsedkyně výstavního výboru v roce 1892 na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v podání souboru pražského Národního divadla. Úspěch opery na vídeňské výstavě přinesl opeře me­zinárodní uznání a otevřel jí cestu na mnohá evropská a posléze i světová jeviště. Už o necelý rok později ji v německém překladu Maxe Kalbecka nastudovalo Divadlo na Vídeňce. O této inscenaci referoval i pařížský tisk. Deník Le Figaro napsal: „Skutečnou událostí posledních dnů je představení české opery v Divadle na Vídeňce. Prodaná nevěsta skladatele Smetany je komickou operou v každém ohledu roztomilou. Je tu pěkná role pro basso buffo, křupanského dohazovače na vesnických svatbách. Zápletka trochu dětinská oživena je rozkošnou hudbou, o níž lze říct, jako by se čerstvě vylíhla z Mozarta a zároveň oplývá slovanskými melodiemi zvláštního půvabu … a české národní kroje lahodí oku. Prodaná nevěsta šikovně upravená, by se Pařížanům určitě líbila. V každém případě je to malé mistrovské dílo, ačkoliv světu trvalo skoro třicet let, než si ho všimlo.“

Metternichová byla rozhodnuta zasadit se veškerým svým společenským vlivem o uvedení Prodané nevěsty v pařížské Komické opeře. Jednat začala s Léonem Carvalhem, jejím tehdejším ředitelem, a s ředitelem Národního divadla Františkem A. Šubertem. Pro svou myšlenku nadchla i významného francouzského barytonistu, prvního Verdiho Jaga a Falstaffa, Victora Maurela, který se chtěl sám ujmout role Kecala. Jednání se však protahovala, a tak se Metternichová s Maurelem rozhodli představit pařížskému publiku Smetanovu operu zatím prostřednictvím vybraných úryvků. Večer se uskutečnil 19. června 1897 v salonu manželů Maurelových za přítomnosti ca dvou set osobností z řad aristokracie, politiky i umění. Byl rozdělen do dvou částí. První polovinu vyplnily hudební a činoherní ukázky, druhá část už byla věnovaná Prodané nevěstě. Celkem z ní zaznělo sedm čísel, např. Tanec komediantů, „Věrné milování“, árie Mařenky „Kdybych se co takového“, chybět nemohl ani duet Jeníka a Kecala „Znám jednu dívku“. Zpívali členové Komické opery v čele s Victorem Maurelem. Smetanova hudba byla shledána jako okouzlující a veskrze originální, a ode všech přítomných bylo pronášeno jednomyslné přání, aby se co nejdříve dílo dočkalo i své pařížské premiéry. Kněžna v jednáních pokračovala i s novým ředitelem Komické opery Albertem Carré. Z její korespondence vyplývá, že vedení mělo výhrady k námětu opery, který mu připadal příliš lokální a měli obavy, aby náročné francouzské publikum zaujal.

Uvedení v Komické opeře se čím dál tím více jevilo jako nereálné, a tak nezbývalo než najít jinou operní scénu. V úvahu připadalo nově vzniklé divadlo Théâtre lyrique de la Renaissance. Vše se vyvíjelo nadějně do té doby, než byla divadlu odmítnuta subvence, o kterou žádalo. Na podporu uvedení Prodané nevěsty v Paříži dokonce F. A. Šubert spolu s Družstvem Národního divadla inicioval v českém tisku výzvu k veřejné finanční sbírce. Výzva, kterou podepsalo mnoho osobností i institucí, vyvolala u veřejnosti smíšené pocity. Někteří byli ochotni do sbírky přispět, jiným se to zdálo vůči Smetanovu dílu nedůstojné. Časopis Dalibor, v němž byla výzva otištěna, uveřejnil ostrou reakci: „dílo Bedřicha Smetany nepotřebuje protekce a doprošování se. Stojí snad Smetana níž než Gounod, Verdi, Wagner a ostatní světoví skladatelé? Máme za to, že úspěch bude dosažen, budou-li přátelé Francouzi dávat ‚Prodanou nevěstu‘, protože je dílem geniálního skladatele, a ne proto, že se nato Češi složili.“ Théâtre lyrique de la Renaissance se ocitlo ve vážných finančních potížích a nakonec zbankrotovalo. Všechny naděje tak znovu pohasly.

Příležitost prosadit Prodanou nevěstu v Paříži měl krátce před první světovou válkou houslista Jan Kubelík, který do města zavítal, aby tam uspořádal několik koncertů. První z nich se konal v Théâtre des Champs-Elysées, jehož ředitel Gabriel Astruc se chystal uvést italskou operu s Emou Destinovou a ruský balet (ostatně 29. 5. 1913 se zde uskutečnila slavná premiéra Svěcení jara Igora Stravinského, provedená Ruským baletem). Kubelík uvedení Smetanovy opery Astrukovi navrhl a ten slíbil věc podpořit v případě, když by Kubelík mezi akty zahrál některé české skladby. Astruc vyjednával podmínky s novým ředitelem Národního divadla Gustavem Schmoranzem. Orchestr s českými sólisty, Destinovou, Mařákem, Burianem, Ludikarem a dalšími měl řídit Karel Kovařovic. I když zájezd, který byl stanoven na červen 1913, zastřešovala banka Bohemia, kvůli finančním problémům byl na poslední chvíli odložen na podzim 1914. To už ale vypukla válka.

Vznik československého státu v roce 1918 posunul otázku uvedení Prodané nevěsty v Paříži opět do popředí. V roce 1925 se do věci vložil režisér Jaroslav Kvapil a novou velkou propagátorkou Smetanovy opery se stala bývalá operní pěvkyně a manželka československého velvyslance v Paříži Pavla Osuská, roz. Vachková. Cílem na klikaté cestě Prodané nevěsty na pařížské jeviště se stal až 26. říjen 1928, kdy se k desátému výročí vzniku Československé republiky v Komické opeře za přítomnosti francouzského prezidenta k a významných kulturních činitelů, kritiků i umělců podařilo Smetanovu operu v překladu Daniela Mullera a Raoula Brunela poprvé uvést. Inscenace ve výpravě Josefa Weniga, v režii Georgese Ricoua a pod taktovkou Louise Massona dosáhla patnácti repríz a na programu se udržela do roku 1932. Ani tato premiéra však Prodané nevěstě trvalejší místo na repertoáru pařížských divadel nezajistila, vrátila se tam až po dalších osmdesáti letech.

Možná se naplnila slova hudebního kritika a autora první francouzské knihy o Smetanovi Williama Rittera, který už v roce 1909 napsal: „Prodaná nevěsta byla by měla ve Francii pronikavý úspěch před třiceti lety; dnes, mám strach, aby nebylo již k tomu příliš pozdě!“


Autorka článku: Mgr. Kateřina Viktorová, Ph.D.

Fotoalbum

Kněžna Paulina Metternichová-Sándorová, 60. léta 19. stol., foto: Victor Angerer

Kněžna Paulina Metternichová-Sándorová, 60. léta 19. stol., foto: Victor Angerer

František Adolf Šubert, r. 1892, foto: Jan Mulač

František Adolf Šubert, r. 1892, foto: Jan Mulač

Victor Maurel, r. 1876

Victor Maurel, r. 1876

Komická opera v Paříži, r. 1928. G. Féraldy (Mařenka), M. Claudel (Jeník), A. Allard (Kecal)

Komická opera v Paříži, r. 1928. G. Féraldy (Mařenka), M. Claudel (Jeník), A. Allard (Kecal)

Karikatury interpretů a jejich autogramy z provedení Prodané nevěsty v Paříži, kresba: A. Hoffmeister

Karikatury interpretů a jejich autogramy z provedení Prodané nevěsty v Paříži, kresba: A. Hoffmeister