Josef Ladislav Píč a česká archeologie mezi 19. a 20. stoletím

Jméno Josefa Ladislava Píče (1847–1911) bylo pro českou veřejnost v závěru „dlouhého“ 19. století jakýmsi synony­mem archeologie, proto také jeho tragická smrt vzbudila všeobecný ohlas. Rozhodně patřil Píč jako čelný vědecký pracovník Národního muzea a profesor Karlovy univer­zity mezi nejvýznamnější osobnosti českých společen­ských věd tohoto období. Poslední a nejvýznamnější žák a duchovní následovník zakladatele české archeologie prof. Jana E. Vocela založil a vybudoval pravěké oddělení Národního muzea (jeho výstavní prezentace pravěku Čech dosáhla evropského uznání); řadu let řídil Archeologický sbor NM a redigoval jeho časopis Památky archeologické, rozvíjel i mimořádně rozsáhlé vědecké styky se špičkami evropské archeologie od Francie po Rusko. Jako přítel Josefa Hlávky, zakladatele České akademie věd a umění, byl Píč významně činný i v této instituci. Ze sbírek NM vyrostlo jeho monumentální šestisvaz­kové dílo Starožitnosti země české (1899–1909) – archeo­logický přehled vývoje Čech v pravěku a v rané dějinné době včetně soupisu všech známých nálezů. Přes výhrady odborných oponentů, zčásti oprávněné, se toto dílo stalo základním kamenem poznání a zčásti dodnes neztratilo na své ceně. Nebyly to ovšem vědecké spory na poli archeologie, ale vlastenecké přesvědčení o pravosti Rukopisů králové-dvorského a zelenohorského, co Píče v roce 1911 vedlo do předem ztraceného zápasu, jenž skončil jeho dobrovol­ným odchodem ze života. I v archeologii se tak uvolnil prostor pro jeho odpůrce – „univerzitní školu“, vedenou prof. Luborem Niederlem, která u nás na desítky let ovládla tento obor a zprvu záměrně, později ze setrvač­nosti potlačila Píčovu památku i odborný význam. Podat úplný obraz života a práce J. L. Píče, kriticky zařadit jeho dílo do souvislostí převratného období v dějinách české archeologie a vrátit mu místo, které mu v nich právem náleží, je účelem této práce.