Vítejte. Sedm set dvacet jedna let jsem mlčel a dnes se konečně dostávám ke slovu.

Jmenuji se Václav, druhý svého jména na českém královském trůně, šestý český král. Zemřel jsem dvacátého prvního června tisíc tři sta pět, ve třiatřiceti letech, na horečku plic a vyčerpání — na nemoc, které dnes říkáte tuberkulóza a kterou jsme my ve své době ještě neuměli ani pojmenovat, natož léčit.

Po smrti mého otce Přemysla Druhého Otakara za mě pět let spravovali zemi jiní, dalších čtrnáct let jsem vládl jako jeho nekorunovaný dědic a jen posledních osm let života jsem nosil královskou korunu. Potom přišel onen červen a s ním ticho, které trvalo sedm století. A já čekal vytrvale, což se v průběhu těch dlouhých let ukázalo být tou jedinou královskou ctností, kterou jsem si dokázal zachovat. Mluvím teď jen proto, že si někdo vzpomněl — neboť bez vzpomínky nemá mrtvý hlas.

Uprostřed této místnosti leží pískovcová rakev zapůjčená z vyšehradské kapituly. Pravděpodobně v ní odpočívá jeden z mých vzdálených předků — Vratislav, první z nás, kdo nosili královskou korunu, nebo jeho syn Soběslav. Nikdo už to neví jistě. Jméno se ztratilo; kámen zůstal.

Kolem rakve můžete vidět čtyři tváře, ochránce této země. Je mezi nimi i můj jmenovec. Tak jako kdysi pro mne, i pro vás stále zůstávají zemskými patrony — a právě proto se s vámi dnes mohu nad tímto pamětihodným kamenem setkat.

V jedné z vitrín leží kus lněné tkaniny z desátého století. Někdo ho obtočil kolem kostí ženy, kterou zavraždila její vlastní rodina.

Ta žena se jmenovala Ludmila — moje dávná příbuzná, která žila asi třináct generací přede mnou. Provdala se za Bořivoje, jenž byl v osmdesátých letech devátého století na Moravě pokřtěn a stal se tak prvním křesťanským knížetem v našem rodu. Ludmila přijala křest s ním a stála tak u samého začátku.

Zabili ji na Tetíně v září roku devět set dvacet jedna; uškrtili ji jejím vlastním závojem. Vraždu objednala její snacha kněžna Drahomíra — matka Václava, později uctívaného jako svatého, která si přála vychovávat syna podle svého a vymanit jej z Ludmilina vlivu. Václavovi tehdy bylo asi čtrnáct.

Čtyři roky poté, v roce devět set dvacet pět, nechal tentýž Václav přenést Ludmiliny kosti z Tetína do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě. A nejspíše právě do lněné látky, která teď leží za sklem před vámi, zabalili tělo světice na tuto poslední cestu.

Nad jejími ostatky tam byl posléze založen klášter, jehož první abatyší se stala Mlada — dcera Boleslava, knížete, který zabil svého bratra Václava. Mladiným otcem byl tedy bratrovrah; její babičkou Drahomíra, která nechala sprovodit ze světa svou tchyni. A právě nad Ludmiliným hrobem teď Mlada sloužila.

Tři generace se tak sešly v jednom klášteře, nad jedním pohřebištěm.

Tak se v našem rodu odpouštělo.

Rotundu svaté Kateřiny ve Znojmě nechal kolem roku tisíc sto třicet čtyři vymalovat můj vzdálený příbuzný Konrád Druhý Znojemský.

Konrád držel úděl na jihu Moravy — jako vedlejší větev rodu — ale chtěl víc. Toužil získat Prahu, hlavní centrum Českého knížectví. Soběslav První už stárnul a Konrád se chystal na jeho místo. Místo meče ovšem sáhl po štětci. Na stěny své obřadní kaple si nechal vymalovat celý rodokmen — od mytického oráče Přemysla až po sebe a svou ženu Marii Srbskou.

Volba následníka však dopadla jinak, vyhrál Vladislav Druhý. Konrád se vzbouřil a pak čtyři roky unikal, než se v roce tisíc sto čtyřicet šest konečně smířili, pražský trůn už ale nikdy nezískal.

O osm set let později se na tu stěnu dívám s vámi. Vidím tu Přemysla Oráče, dávného zakladatele mého rodu, povolaného od pluhu k vládě. Postavy s pláštěm snad představují pražská knížata, ty bez pláště knížata moravská. Poznávám i staré symboly knížecí moci — praporce a štíty, které knížata třímají v rukou. Další postavou, kterou dnes spolehlivě poznám i já, je král Vratislav — podle koruny.

Konrád svou volbu prohrál. Další generace rodu — včetně mě — ale ten rodokmen dokončily za něj.

A právě v tom tkví pozdní vítězství těch, kteří dlouho prohrávali.

Zde vidíte listinu, kterou získal v Basileji můj praděd Přemysl První Otakar — Zlatou bulu sicilskou ze šestadvacátého září dvanáct set dvanáct.

Tento soubor čtyř privilegií, zpečetěný zlatou sicilskou pečetí budoucího římského krále Fridricha druhého, zaručil dědičnost české koruny. Říšský panovník měl nadále pouze potvrzovat volbu krále českou šlechtou a českému králi bylo uděleno právo uvádět do úřadu biskupy pražského i olomouckého. Právě tato listina završila Přemyslovo čtrnáctileté úsilí o zajištění dědičného královského titulu. Z regionálních knížat učinila dynastii evropského významu. Moje korunovace druhého června dvanáct set devadesát sedm stála na tomto pergamenu. A nástup mého syna na trůn o osm let později rovněž.

V této místnosti najdete také část věnovanou mé pratetě Anežce — dceři téhož praděda, který Bulu vyjednal. Osobně jsem ji nepoznal, zemřela druhého března dvanáct set osmdesát dva, pouhý rok před mým návratem z braniborského zajetí. Vím ale, že odmítla sňatek s císařem Fridrichem Druhým — s panovníkem, který Bulu jejímu otci zpečetil. Místo toho založila v Praze dvojitý klášter Na Františku, kde spojila klarisky a menší bratry pod jednou správou, a k tomu mužský rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Je to jediný mužský řád na světě, který založila žena.

Dvanáctého listopadu tisíc devět set osmdesát devět, sedm set sedm let po její smrti, prohlásil papež Jan Pavel Druhý Anežku za svatou. O pět dní později začala na Národní třídě sametová revoluce. Ačkoli jsem tehdy ležel už šest set osmdesát čtyři let ve Zbraslavi, ten den jsem zřetelně vnímal. Anežka si to zasloužila. A Čechy také.

Rod, který jsem znal, ukončilo bodnutí nože

Tento malý osmiboký sál tvoří záměrný kontrast k prostorům před ním. Tady se na závěr vypráví, co přišlo po mně.

Zemřel jsem dvacátého prvního června tisíc tři sta pět na horečku plic — vy jí dnes říkáte tuberkulóza. Bylo mi třiatřicet. O třináct měsíců později, čtvrtého srpna tisíc tři sta šest, byl v biskupském paláci v Olomouci zavražděn můj syn Václav. Bylo mu necelých sedmnáct. Chystal se na výpravu do Polska, aby prosadil královský titul, který po mně zdědil; uherské koruny se předtím vzdal sám. Jméno vraha už nikdo nikdy nezjistil. Smrtí mého syna skončila hlavní mužská linie — ta, která od Bořivoje přes čtrnáct generací spojovala české země s jedinou krví.

Po mém synovi krátce vládli Rudolf Habsburský, který se oženil s mou druhou manželkou Eliškou Rejčkou, a Jindřich Korutanský, manžel mé dcery Anny. Roku tisíc tři sta deset se ujal vlády Jan Lucemburský, který se oženil s další mou dcerou, Eliškou Přemyslovnou. Skrze Elišku tak moje krev pokračovala pod lucemburským jménem.

Jejím synem byl Karel Čtvrtý, můj vnuk. Narodil se deset let po olomoucké vraždě a stal se římským císařem. Roku tisíc tři sta čtyřicet čtyři dal povýšit pražské biskupství na arcibiskupství — o což se kdysi marně pokoušela řada mých předků. Roku tisíc tři sta čtyřicet osm založil Univerzitu Karlovu, nejstarší ve střední Evropě. Dal také zhotovit svatováclavskou korunu a druhého září tisíc tři sta čtyřicet sedm se jí nechal korunovat. Čeští králové ji pak užívali ke korunovaci až do vzniku Československé republiky. Karel tak nosil přemyslovský odkaz hlouběji než kterýkoli z nás, jeho předků po meči.

Pak se přehnala staletí. Husitské bouře, Habsburkové a stavovské povstání zakončené bitvou na Bílé Hoře. Přišla první republika, protektorát i komunismus. A nakonec listopad tisíc devět set osmdesát devět. Anežka byla svatořečena, o pět dní později vypukly demonstrace a do roka jste měli svobodnou zemi. Dnes je to sedmatřicet let.

Můj panovnický rod vyhasl bodnutím nože tenkrát v Olomouci. Ale to, co po něm zůstalo — mince, listiny, království, města a svatí — se vás dodnes ptá, kdo vlastně jste.

Ke svatováclavské přilbě jsem chodil každý rok. Dvacátého osmého září, na svátek svého jmenovce, jsem jezdíval do Staré Boleslavi, kde ho zabili, a potom do katedrály svatého Víta, kde leží jeho kosti. K přilbě jsem tehdy přicházel jako ke starému známému — pokládal jsem ruku na její železo a v tichosti tak setrvával.

Dnes k této přilbě přicházíte vy. Ve vitríně je její kopie — originál je součástí pokladu svatovítské katedrály. Na nánosníku má vytepanou postavu, kterou dnešní znalci čtou jako ukřižovaného Krista, ztvárněného ovšem severskou rukou s vlivy vikinského vidění světa. Nánosník s obroučkou přinýtovali k přilbě až někdy kolem roku tisíc za Boleslava Druhého, tedy několik desítek let po Václavově smrti. Samotná kalota, vykovaná z jednoho kusu železa na začátku desátého století, je ale starší. Mohla krýt hlavu samotného mého jmenovce, i když jestli tomu tak skutečně bylo, nevím s jistotou ani já.

Rozdíl mezi vámi a mnou je prostý: vy dnes k přilbě přistupujete jako k muzejnímu exponátu, zatímco já k ní chodíval jako k relikvii. Ten rozdíl je dílem oněch sedmi set let.

Ve druhé polovině dvacátého století prozkoumal antropolog Emanuel Vlček lebku, která je uložena vedle přilby. Odhalil na ní řadu zhojených zranění po úderech tupým předmětem i sečných ranách a k tomu rány, které vznikly v posledních hodinách Václavova života. Legendy ho líčily jako „vládnoucího mnicha", ale skutečnost byla jiná — vedl vojska. Bratr ho nakonec zabil tak, jak v našem rodu bratři zabíjejí: u dveří kostela, na svátek a s několika družiníky po ruce.

Vy jste se to dozvěděli díky Emanuelu Vlčkovi, já to ale věděl odjakživa.

Tuhle korunu jsem objednal já. Bylo mi pětadvacet a psal se rok mé korunovace.

Tvoří ji osm snýtovaných dílů, kde se střídají lilie a rovnoramenné kříže. Patří k ní žezlo se šišticí a lístky vinné révy, k tomu hladké jablko s křížkem. Vše ze zlaceného stříbra, práce pražské zlatnické dílny z roku tisíc dvě stě devadesát sedm.

Nese nápis: „Kosti Otakara, vznešeného pátého krále českého."

Otakara. Mého otce.

Padl na Moravském poli šestadvacátého srpna tisíc dvě stě sedmdesát osm, když mi bylo necelých sedm let. Mne pak odvezli do Braniborska — pět let jsem strávil v zajetí Oty Braniborského. Otcovo tělo si mezitím nechali Habsburkové. Celých osm měsíců ho vystavovali ve Vídni, nejprve u skotských benediktinů a pak u minoritů. Nebylo to nic jiného než urážka a znesvěcení. Potom jej provizorně uložili v kryptě minoritského kláštera ve Znojmě. Devatenáct let zde dlel bez královského hrobu. Až v roce, kdy mě korunovali, jsem konečně nechal jeho ostatky přenést do baziliky svatého Víta. Do rakve s ním šly tyhle tři předměty. Skutečné korunovační klenoty se totiž v rodu dědily — ze mě na mého patnáctiletého syna, po jehož smrti v Olomouci přešly přes Elišku Přemyslovnu na Lucemburky. Tyto pohřební klenoty ale vznikly jen pro jednu jedinou chvíli.

Roku tisíc tři sta sedmdesát tři nechal můj vnuk Karel Čtvrtý — Eliščin syn — tělo mého otce i s korunou, žezlem a jablkem přenést do gotické tumby v Saské kapli katedrály svatého Víta. Když pak v roce tisíc devět set sedmdesát šest Vlček tumbu otevřel, koruna tam stále ležela. I nápis na ní byl stále čitelný.

Oba tak přežíváme ve stříbře. On v dedikaci, já ve vyprávění.

Spi dobře, otče. A já budu dál mluvit s těmi, kdož přišli po nás.