V těchto dnech si připomínáme 70 let od justiční vraždy právničky a političky Milady Horákové, která byla komunisty odsouzena k smrti v zinscenovaném soudním procesu. Její smrt by však neměla zastínit její život, ve kterém se zasazovala o ženskou rovnoprávnost, sociální spravedlnost a aktivní byla také v oblasti kultury. Přečtete si její projev vztahující se k Národnímu muzeu z roku 1946: 

 

Projev poslankyně dr. Milady Horákové ve věci Národního muzea 
t. 247. 40, dne 26. III. 1946; 4.

Obměnou slavného výroku, že státy se udržují tím, čím vznikly, můžeme říct, že také národy se udržují tím, co je zrodilo. Za své zrození nebo alespoň za národní obrození děkujeme především, ba téměř jedině kultuře! Slovo kultura to také bylo, které se od května 1945 u nás vyslovilo, napsalo a vytisklo častěji než kterékoliv jiné. Ale už brzy po revoluci a od té doby stále vzácněji se slovo kultura objevuje ve věnci radostných vět, za to však častěji ve větách smutných; často hořkých a volajících o pomoc.

Z nejdojímavějších je marné volání o pomoc našeho Národního muzea, největšího muzejního ústavu našeho státu, velikého odkazu doby probuzenské a všech generací pozdějších až po naše dny. Národní muzeum "nejkrásnější plod nejen lásky k vědě, ale také lásky k vlasti" od samých začátků musilo těžce zápasit proti rakouskému státu o prostředky a o umístění svých vzácných sbírek. Sbírky Národního muzea totiž neustále předstihovaly rozsah jeho prostor.

Tento na první pohled překvapující fakt jeví se zcela přirozeným, jakmile sledujeme vývoj sbírek a poznáváme postavení našeho muzea v kulturním životě národa i v rámci vědeckých snah světových.

Sbírky Národního muzea vznikly hlavně z přírodovědeckých zálib několika vysoce vzdělaných českých šlechticů. Palacký dal však Národnímu muzeu Program, z velké míry dodnes platný, aby se stalo "vědeckým obrazem vlasti naší", aby názorně ukazovalo věcný a duchovní obsah země České, aby sbíralo a ve vědeckém uspořádání vystavovalo vše, co českou zemi charakteristicky vyznamenává v ohledu přírodní povahy a poměrů i duchovní činnosti jejich obyvatel v minulosti a přítomnosti. Důsledné plnění tohoto velikého a bohatého programu vedlo ovšem k rychlému naplnění i tak rozlehlé budovy, vévodící Václavskému náměstí a celému vnitřnímu městu pražskému.

Avšak i Palackého velkorysý program stal se znenáhla rozvoji muzejních sbírek těsným. Po rozdělení univerzity pražské na vysokou školu českou a německou a po založení české akademie věd a umění nebylo sice Národní muzeum již střediskem všeho vědeckého úsilí českého jako dříve. Přizpůsobovalo se, zato velikému pokroku rozkvětu evropského a světového muzejnictví, jakožto zvláštního a svébytného oboru a útvaru pěstování historických a přírodních věd. Jednotlivá oddělení, zejména přírodovědecká, rozšiřovala svůj program na obsah světový nebo sestavovala alespoň srovnávací materiál ke svým sbírkám českým a vzrostla na samostatné ústavy vědecké a lidovýchovné, univerzitní studium doplňující a někdy je přímo nahrazující, se značnou agendou úřední. Bylo třeba budovat rozsáhlé příruční knihovny, skladiště, dílny a laboratoře, obyčejně v prostorách naprosto nevyhovujících.

Těmto úkolům, jež Národnímu muzeu bylo plnit, zejména když se stalo úředním, bohužel nikoliv státním ústavem samostatné republiky, nemohla již ani zdaleka stačit budova zdánlivě tak přepychová. A to ani tehdy, když byly přestěhovány národopisné sbírky do letohrádku v zahradě Kinských, botanické oddělení do místností bývalého pomologického ústavu v Troji a Zemský archiv do vlastni budovy v Belcrediho třídě, kde je také prozatím uložen archiv Národního muzea, a když byl adaptacemi využit a zastaven kdekterý ještě volný prostor. Vždyť téměř všechny sbírky vyrostly na rozsah několikanásobný a v muzeu vynikla oddělení nová, takže se nyní pod jeho střechou tísní odděleni geologicko-paleontologické, mineralogické a zoologické, pravěké, historicko-archeologické, numismatické, divadelní a knihovna se vším příslušenstvím v poměrech, které by vzbudily úžas návštěvníků z velkých ústavů zahraničních, když přece každé z nich se bohatstvím vyrovnává proslaveným sbírkám cizím. Po květnové revoluci minulého roku se situace velmi zhoršila tou okolností, že bylo 7. května m. r. německou leteckou bombou rozbito celé levé vnitřní křídlo, a byly velmi Poškozeny i jiné části muzea a že bylo po válce třeba z německého a kolaborantského majetku zajistit a často do těžce postižené muzejní budovy dopravit přemnohé sbírky historické a přírodovědecké a knihovny veliké ceny hmotné, a ještě větší hodnoty ideální, jež je nutno vhodně umístit; ošetřit a zpracovat.

Snaha České národní rady a Zemského národního výboru, jemuž Národní muzeum podléhá a jenž se o ně pečlivě stará, pomoci Národnímu muzeu nebyla úspěšná. Krátce po revoluci dostalo muzeum přidělenu budovu Zemědělského muzea na Letné a dům č. 13 v Hoowerově třídě v Praze II., aby tam přestěhovalo nejohroženější části svých sbírek. Ale dříve, než se tak mohlo tát, byly obě budovy Národnímu muzeu zase vzaty. Dále byla pro Národní muzeum zajištěna tak zv. Petschkova vila v Bubenči, Zahradní ul. č. 44, kam byly s velikou námahou a s velikým nákladem přeneseny sbírky botanického oddělení, vypuzené za války z Troje a umístěné ve vlhkých a zchátralých prostorách letohrádku v Královské oboře, kde během války zle utrpěly. Prostorná budova v Bubenči s pokusnou zahradou by po malých adaptacích stačila na dlouhou řada let pro pracovny, dílny, depositáře i pro menší sbírky výstavní botanického oddělení. Ale již krátce potom, kdy sbírky tam byly nastěhovány, začal nátlak ze strany ministerstva dopravy pověřeného vládou, aby ústav budovu vyklidil, poněvadž vláda se rozhodla vybudovat z ní a několika okolních vil luxusní středisko pro ubytování státních hostí. Všechny prosby, zákroky a snahy zmařit tento plán zůstaly mamy, a tak í tato poslední pomoc má být Národnímu muzeu vzata. Nic se přitom nehledí na to, že drahocenné a choulostivé sbírky nesnesou neustále přehazování z místa na místo a že při tomto způsobu zacházení jdou vstříc zkáze.

Národní muzeum se domáhalo ponechání přidělené Petschkovy vily pro své botanické oddělení, konečně i při návštěvě u pana ministerského předsedy. Ale i to bylo odmítnuto s poukazem na to, že budovy je pro nějaké muzeum škoda a sbírky, že lze zatím složit kdekoliv. Pan ministerský předseda řekl přímo: "Primum vivere, deinde philosophari!" To "vivere" je ovšem chléb a "philosophari" kultura. Pan ministerský předseda tu bohužel za okupace nebyl, ale kdyby tu byl býval, věděl by, že toho chleba bylo tak žalostně málo, že by nás byl na živu neudržel. Ale naše kultura to byla, opravdová hluboká kultura každého člena našeho národa, která nás zachovala při životě.

Národní muzeum nebylo dosud postátněno, nemá přes všechnu oporu, poskytovanou mu Zemským národním výborem, nejpotřebnějších místností k záchraně a zajištění pokladů nesmírné hodnoty, již lze těžko cifrou vyjádřit, nemůže dnes ani nejskrovnějším způsobem konat své úkoly; jak to činilo v minulosti a v nejstísněnějších poměrech. A přece veliké tradice vědecké a národní zavazují! Naléhavé kulturní potřeby dneška nelze uspokojit vyhlídkami do příznivější, ale vzdálené budoucnosti.

Dnes po druhé světové válce a na počátku nového období, jež jak. všichni věříme, přinese i nový hmotný a duchovní rozkvět národní, dovolává se Národní muzeum v zoufalém postavení pomoci a podpory národa, aby zachránil veliké dědictví minulosti a umožnil v dostatečných a přiměřených místnostech plnit úkoly mu svěřené na prospěch naší vlasti a našeho lidu. Soudíme, že je věcí národní a kulturní cti tady bezodkladně pomoci.

 

A proto se ptáme vlády:

1. Hodlá vláda vysvětlit, proč je škoda Petschkovy vily pro přední kulturní ústav s drahocennými sbírkami a proč jí není škoda na mezinárodní hotel, jehož adaptace má stát 110,000.000?

2. Hodlá vláda ponechat Národnímu muzeu dosavadní budovy a ihned přikázat další vhodné a dostatečné, o nichž víme, že v Praze jsou a neslouží dosud žádnému účelu, aby vzácné sbírky byly zachráněny?

3. Nechce-li tak vláda učinit, hodlá převzít sama odpovědnost za další škody a eventuelní zkázu sbírek, které jsou majetkem a chloubou celého národa a celé světové vědy?

 




Rozumím