Co nám prozradila anketa „Naše minulost očima veřejnosti“

Během dne otevřených dveří v areálu Přírodovědeckého muzea Národního muzea měli návštěvníci možnost vyplnit krátký dotazník. Antropologové se tak snažili zjistit, jak veřejnost vnímá obory, které se zabývají poznáváním lidské minulosti – například retrospektivní antropologii (zkoumá dávné populace podle kosterních pozůstatků) nebo archeogenetiku (studuje DNA z archeologických nálezů). Získané odpovědi pomohou lépe směřovat nejen vědecké otázky, ale i popularizační aktivity v rámci právě probíhajícího projektu RES-HUM (projekt č. CZ.02.01.01/00/22_008/0004593).

Díky ochotě návštěvníků se podařilo shromáždit 102 vyplněných dotazníků. Je ale dobré mít na paměti, že tento vzorek neodráží složení celé české populace. Dotazník častěji vyplňovaly ženy – tvořily 68 % respondentů – a polovina účastníků měla vysokoškolské vzdělání. Výsledky tedy nelze brát jako reprezentativní obraz celé společnosti, přesto jsou pro naši práci velmi cenné.


Obr.1 Stánek antropologického oddělení NM: návštěvníci vyplňují dotazník

Nás, pracovníky antropologického oddělení, potěšilo, že více než tři čtvrtiny návštěvníků (77 %) už předem věděly, čím se zabývá retrospektivní antropologie. Velmi pozitivní bylo také to, že 93 % respondentů považuje tento výzkum za důležitý nástroj poznávání historie.

Někteří (celkem osm návštěvníků) ale upozornili na etický rozměr – podle nich je potřeba vždy zvažovat přínos poznání oproti narušení pohřebního místa, zvláště pokud šlo o kultury, pro něž je důležitá jeho nedotknutelnost. V praxi se s tím počítá: většina kosterních nálezů dnes pochází ze záchranných archeologických výzkumů, a pokud se jedná o pohřebiště komunity, která vyžaduje respektování nenarušitelnosti hrobů, je tento požadavek dodržován. Příkladem je židovské pohřebiště objevené při stavbě podzemních garáží v pražské Vladislavově ulici, které bylo zachováno v pietním betonovém sarkofágu. Naopak křesťanská tradice byla od středověku odlišná: starší hroby bývaly často překopávány novějšími, a tento přístup přetrvává do určité míry až do dneška.

Potěšilo nás také, že mnoho návštěvníků vyjádřilo ochotu zapojit se do různých forem antropologicko-genetického výzkumu. Nejvíce lidí by poskytlo údaje o své tělesné výšce a hmotnosti. S rostoucí mírou osobního zásahu jejich ochota postupně klesala – což je zcela pochopitelné. Překvapivě velká část respondentů by ale byla ochotná poskytnout i vzorek DNA nebo třeba vlasy či nehty k chemickému rozboru. To je pro nás velmi povzbudivá zpráva a otevírá to zcela nové možnosti, jak v budoucnu zapojit veřejnost.

Obr. 2 Ochota respondentů zapojit se do výzkumu (počty odpovědí)

Na otázku, jakou formu prezentace výsledků by lidé uvítali nejvíce, odpověděla většina, že by dali přednost výstavě v muzeu – těsně před populárně-naučným článkem. Na třetím místě skončil podcast, který tak předběhl tradiční přednášku. Výsledek nás těší, protože Národní muzeum má k dispozici výstavní prostory, kde Přírodovědecké muzeum plánuje pravidelně představovat aktuální výsledky svého výzkumu.

Obr. 3 Výsledky výzkumu očima veřejnosti: jak se o nich lidé chtějí dozvědět

Zajímalo nás také, které období a která témata z dějin považují návštěvníci za nejpřitažlivější. Na prvním místě skončily dějiny mimo naše území – nepřekvapivě především starověký Egypt nebo jihoamerické civilizace, které v lidech tradičně vyvolávají velkou zvědavost. Antropologové z našeho oddělení se přitom zahraničním tématům také věnují – například kolegyně Brukner Havelková stála v čele týmu, který nedávno popsal životní podmínky staroegyptských písařů. Naopak překvapilo, že Keltové, často zmiňovaní v populární kultuře, veřejnost tolik nezaujali.

Obr. 4 Které období dějin vás nejvíce zajímá? (možnost více odpovědí)

Velmi atraktivní se ukázala rekonstrukce každodenního života dávných populací, hned poté pak studium původu, migrací a rodinných vazeb. Část respondentů doplnila i vlastní nápady – opakovaně se objevovala témata vývoje náboženství a techniky výroby oděvů.

Obr 5 Co vás na životě dávných lidí zajímá nejvíce? (možnost více odpovědí)

Ukázalo se také, že většina lidí zná alespoň nějaké archeologické lokality ve svém okolí – ale už jen málokdo má k dispozici výsledky jejich výzkumu, přestože by o ně měl zájem.
Mezi často zmiňovanými místy bylo keltské hradiště Závist u Zbraslavi a také blízké Čelákovice, proslulé středověkým pohřebištěm domnělých ‚upírů‘. Dnes už víme, že šlo o popravené jedince. Velkou pozornost přitáhla i lokalita Vinoř s hrobem takzvané ‚Vinořské princezny‘ – zhruba třináctileté dívky s bohatou hrobovou výbavou. Na výzkumu jejího zdravotního stavu, vzhledu a stravy se podíleli i antropologové z našeho oddělení.

Obr 6 Hrob Vinořské princezny (vlevo), pozlacené gombíky, které byly součástí její hrobové výbavy (uprostřed) a detail stehenních kostí (vpravo). Vzhledem k asymetrii kostí dívka pravděpodobně kulhala. Upraveno podle Klápště et al. (2024)

Nakonec jsme návštěvníky požádali, aby položili jakoukoliv otázku, která je zajímá, nebo uvedli příklad z jejich okolí, na který by mohl antropologický či archeogenetický výzkum odpovědět. Nejčastěji se opakoval dotaz, zda je možné zjistit vazbu mezi lidmi pohřbenými v minulosti a dnešní populací – například, zda by na středověkém hřbitově mohl někdo najít své předky.

Odpověď na tuto otázku necháváme na archeogenetičce Zuzaně Hofmanové z Masarykovy univerzity v Brně a Max Planckova institutu pro evoluční antropologii v Lipsku:
„Porovnávání s dnešními populacemi děláme v našem výzkumu poměrně často. Pomáhá nám to určit geografický původ analyzovaných jedinců a ukazuje nám také rozdíly mezi dávnými a současnými populacemi. Při studiu středověkých nebo pravěkých populací tak můžeme sledovat změny, které se postupně nashromáždily během stovek generací. Zaplnit tyto mezery a pochopit, kdy k nim došlo, je jedním z cílů našeho dalšího výzkumu.

Otázka, zda lze na pohřebišti najít konkrétního předka, je složitější. Zkoumáme – a budeme zkoumat i nadále – přímé příbuzenské vazby mezi konkrétními současnými lidmi a těmi minulými. K tomu ale potřebujeme DNA žijících osob, a to vždy získanou etickým způsobem. Spolupracujeme například s projektem Genome of Europe. Jenže už několik tisíc let nazpět představuje tolik generací, že pokud někdo z tehdejších lidí má dnes potomky, jsme jimi v podstatě všichni. Často se třeba uvádí, že v Evropě jsme všichni potomci Karla Velikého – a stejně tak i tehdejších bezejmenných venkovanů.

S rozvojem archeogenetického výzkumu se ale možnosti propojit genealogické záznamy s konkrétními jedinci stále rozšiřují – a v některých výjimečných případech už se to dokonce podařilo.“

Na závěr chceme poděkovat všem respondentům za jejich účast. Věříme, že se s mnohými z nich budeme moci setkat i při dalších prezentacích projektu RES-HUM a na dalších akcích Přírodovědeckého muzea Národního muzea.

Obr 7 Loga RES-HUM, MŠMT a EU

Autor: Sylva Drtikolová Kaupová