Poměřujeme-li kvantitu hudebních skladeb, není dnes první česká mučednice a pramáti českých králů zdaleka tak viditelná, jako třeba sv. Václav nebo Jan Nepomucký. Při hledání je třeba jít hlouběji do vrstev kulturní paměti, ovšem o to zajímavější překvapení nás zde mohou čekat. K těm nejzajímavějším patří příběh vzniku Dvořákova oratoria Svatá Ludmila a jeho vazby na starší tradici. Antonín Dvořák totiž ve finále tohoto díla použil, a náležitě hudebně vypointoval, nejstarší českou píseň Hospodine pomiluj ny. Na tomto textovém a hudebním citátu pak vystavěl závěrečné dějství, koncipované jako dobově oblíbené „historické tableau“. Jeho předmětem je křest českých knížat na Velehradě, a s ním vstup Čechů mezi moderně definované národy Evropy. Dvořák tímto způsobem zpřítomnil nejen historickou událost, ale také její tisíciletou paměť. Prostředkem se stala píseň, kterou určil již Josef Dobrovský jako pozůstatek staroslověnské liturgie. Dvořák ji cituje ve formě, která byla kanonizována barokními kancionály, a v jeho době byla stále živá a známá. Další vnitřní návaznost, která vysvítá z dochovaných hudebních pramenů, se týká místa sv. Ludmily ve společnosti českých zemských patronů. Antonín Dvořák, který si téma sám vybral a k sepsání libreta přiměl Jaroslava Vrchlického – a z peripetií vzniku díla víme, že tato spolupráce se neobešla bez nedorozumění – je pravděpodobně autorem koncepce celého díla. Volba příběhu a postav viditelně navazuje na starší systém legend zemských patronů, vzájemně promyšleně provázaný, který byl vypracován barokními spisovateli, a v 19. století rozhodně nebyl zapomenutý. Barokní legendistika, na jejíž výsledné podobě se podílel Bohuslav Balbín, budovala povědomí o dramatu počátků křesťanství v Čechách, jež dávala do souvislostí s formováním historického vědomí, státní a národní identity. Životopisy zemských a národních ochránců byly navzájem srozumitelně propojené příběhem reliéfu Panny Marie, který měla dostat Ludmila ke svému křtu od biskupa Metoděje. Toto „Palladium země České“ ve Staré Boleslavi bylo ještě v 19. století oblíbeným středočeským poutním místem, a Dvořák musel znát související příběhy, propojené křtem sv. Ludmily, již od svého dětství. Z těchto souvislostí je patrné, že Dvořákova Svatá Ludmila, na níž si podle svědectví pamětníků velmi zakládal, navazuje na dlouhodobé kulturní povědomí.

S postavou sv. Ludmily jako nepostradatelné součásti „českého nebe“ se můžeme setkat v nejrůznějších typech hudebních pramenů. K těm nejzajímavějším patří sbírka Philomela pia pražského barokního skladatele Františka V. Habermanna (1747), obsahující cyklus zhudebněních mší k svátkům českých zemských patronů. Do hudebních dějin vstoupila tím, že si z ní G. F. Händel vypůjčil v časové tísni velké úseky hudby při psaní svého úspěšného oratoria Jephte. Habermann tuto sbírku věnoval opatovi benediktinského kláštera ve Svatém Janu pod Skalou, a proto do společnosti zemských světců přiřadil také zakladatele tohoto místa poustevníka Ivana. Právě v místech pozdější poustevny a kláštera se mělo odehrávat legendické setkání Ivana, Ludmily a Bořivoje, jemuž Dvořák a Vrchlický věnovali druhé dějství „v lesích berounských“.


Autor článku: PhDr. Tomáš Slavický, Ph.D.

Fotoalbum

František V. Habermann: Philomela pia. Graslitii Bohemorum (Kraslice) 1747.

František V. Habermann: Philomela pia. Graslitii Bohemorum (Kraslice) 1747.

Mešní píseň o slavnosti svaté Lidmily, při jejím novém oltáři v královském hlavním chrámu Páně sv. Víta v Praze. Praha: synové B. Haase 1847

Mešní píseň o slavnosti svaté Lidmily, při jejím novém oltáři v královském hlavním chrámu Páně sv. Víta v Praze. Praha: synové B. Haase 1847

Antonín Dvořák: Saint Ludmila (klavírní výtah, dobový tisk). London: Novello, s. a.

Antonín Dvořák: Saint Ludmila (klavírní výtah, dobový tisk). London: Novello, s. a.