Péče o pamětní místo profesora Antonína Friče

Antonín Frič se narodil v Praze 30. července 1832 do početné rodiny českých vlastenců. Už od dětství, kromě lásky k hudbě (hrál na varhany) propadl zcela přírodním vědám, konkrétně ornitologii. I když na přání otce měl jako on studovat práva, po třech letech přešel na lékařskou fakultu. Tam se také v roce 1863 habilitoval v oboru srovnávací anatomie a fyziologie. Samostatná přírodovědecká fakulta tehdy ještě neexistovala.

Jméno Antonína Friče je neodmyslitelně spjaté s Národním muzeem. Již za středoškolských studií pomáhal srovnávat sbírky přírodnin kustodu Maxmilianu Dormitzerovi. Protože se díky svým širokým přírodovědným znalostem osvědčil, byl po předčasné kustodově smrti ve svých dvaceti letech přijat na jeho místo – jako bezplatný asistent při zoologickém oddělení tehdejšího „Českého musea“. Záhy po svém nástupu začal uplatňovat svůj široký rozhled a organizační talent. K prvotnímu hlubokému zájmu o ornitologii se brzy připojil zájem o sladkovodní ryby a obecně o hydrobiologii. Nevyhýbal se přitom praktickým otázkám jako byla problematika chovu ryb nebo úpravy vodních staveb umožňující návrat tažných ryb, především lososa, do vyšších toků českých řek. Jeho moderní přístup k ekologii i chovu ryb byl, bohužel, později při regulaci říčních toků vesměs zcela ignorován.

Brzy se kromě zoologie začal věnovat i paleontologii a v roce 1864 založil v muzeu geologicko-paleontologické oddělení, které, spolu se zoologickým oddělením, až téměř do konce života vedl. Jeho pozici v oblasti muzejní přírodovědy dobře ilustruje fakt, že býval titulován jako „ředitel“. Rozsah jeho aktivit dodnes vzbuzuje obdiv. Vedle kurátorské práce a praktických činností spojených s rozvojem chovu lososovitých ryb se významně angažoval ve výchově budoucích českých přírodovědců. Dá se říci, že dobře dvě generace českých zoologů a paleontologů prošly jeho „rasovnou“. Toto žertovné, ovšem přiléhavé označení nesl domek ve dvoře tehdejšího muzejního paláce Na Příkopě a to pro kostrování a konzervace kůží, preparátorských prací ne nepodobných práci venkovského pohodného. Profesor Frič se ovšem studentům věnoval i v rámci výuky na pražské univerzitě, po rozdělení v roce 1881 na její české větvi. Mezi jeho žáky se řadili paleontologové Otakar Feistmantel, Jan Koliha, Josef Kafka, Filip Počta, ze známých přírodovědců dále např. Emanuel Bořický, Alfréd Slavík, Karel Kořistka nebo Josef Kořenský.

Kromě formálního vzdělávání se velice angažoval v popularizaci, ke které využíval všechny dobové prostředky od veřejných přednášek přes časopisecké články až po muzejní expozice. Ve všech těchto aktivitách působil jako společenský hybatel. Popularizační články nejen psal, ale též redigoval a vydával v rámci časopisu Vesmír, v jehož redakci působil 34 let a fakticky organizoval popularizační práci i v dalších médiích jako byl druhý přírodovědecky zaměřený časopis „Živa“. Při vytváření expozic muzea, ať již šlo o geologický pavilon Na Příkopě nebo o přírodovědecké expozice v nové budově na Václavském náměstí, sledoval nejaktuálnější trendy včetně využívání obrazových diagramů či modelů vymřelých zvířat. Opíral se přitom o zkušenosti ze svých zahraničních cest a četné kontakty. Modernost jeho přístupu a šíře fronty, na které v popularizaci postupoval, odráží i fakt, že vytvořil nový koncept typizovaného regionálního muzea. Ten se mu podařilo realizovat na konci života v Lázních Bělohrad. O nových metodách v muzejnictví a popularizaci napsal množství metodických článků. Významem v této oblasti se mu může zřejmě blížit jedině jeho kolega a spolupracovník Vojta Náprstek. V oblasti popularizace se zapsal také knihou „Malá geologie“, první lidovou příručkou toho druhu v Čechách a stál také u kolébky prvních rekonstrukcí pravěkých krajin u nás šířených mezi lidové masy v časopisu Květy a později vydaných v albu „Geologické obrazy z pravěku země české“. Význam těchto publikací v oblasti popularizace snad převažuje jen jeho dílo „Ptáci Evropy“, které dosáhlo mezinárodního úspěchu.

Omezit význam Antonína Friče na oblast muzejní práce a popularizace, případně pedagogickou dráhu by ovšem bylo zavádějící. Frič byl také jedním z prvních národně českých přírodovědců, kteří dosáhli mezinárodního respektu na poli vědy. V tomto směru je jistě bezkonkurenční jeho publikace Fauna der Gaskohle und der Kalksteine der Permformation Böhmens (1879–1901), ve které mj. publikoval unikátní nálezy karbonských čtvernožců, mezi které řadíme i jedny z na světě nejstarších známých plazů.

Antonín Frič pracoval až do roku 1913, tedy celých 64 let. Zemřel 15. listopadu 1913 v Praze a jeho ostatky byly uloženy do hrobu IV/11 v pražských Olšanských hřbitovech. Dominantou hrobky je busta od Bohumila Kafky. Známý sochař Antonína Friče zpodobnil, opřeného o lebku srstnatého nosorožce, držícího v levé ruce zkamenělinu křídového amonita rodu Lewesiceras.


Autoři: Jana Bruthansová
            Jan Sklenář