České muzeum hudby

Hudebněhistorické oddělení

Hudebněhistorické oddělení spravuje kolekci písemných, obrazových a zvukových dokumentů vztahujících se k hudbě a hudebnímu životu od středověku do současnosti. Rozsahem, hodnotou a rozmanitostí svého obsahu je to největší a nejvýznamnější hudební sbírka tohoto zaměření v České republice.

Hudebněhistorické oddělení spravuje kolekci písemných, obrazových a zvukových dokumentů vztahujících se k hudbě a hudebnímu životu minulosti i současnosti. Rozsahem, hodnotou a rozmanitostí svého obsahu je to největší a nejvýznamnější hudební sbírka v České republice.

Její základy položili hluboko v 19. století dnes již neznámí dárci, kteří do Národního muzea přinášeli hudebniny a další hudební památky. Od šedesátých let minulého století můžeme přírůstky objektivně sledovat díky zápisům v dochovaných přírůstkových knihách. V té době byla hudební sbírka obohacena třemi mimořádně cennými odkazy. V r. 1862 získalo Národní muzeum rukopisy Františka Škroupa, v sedmdesátých letech pak pozůstalost Václava Jana Tomáška a soubor autografů děl Jakuba Jana Ryby. Akviziční činnost pokračovala i nadále tak úspěšně, že koncem druhé světové války sbírka čítala již na 50.000 hudebnin.

Přes úctyhodný počet shromážděných materiálů nebyly do té doby hudební památky soustředěny a spravovány v samostatném oddělení, ale byly přičleněny k jiným sbírkovým fondům Národního muzea. Hudební oddělení Národního muzea vzniklo teprve v roce 1946 a svoji činnost mohlo plně rozvinout až od počátku padesátých let po získání budovy Velkopřevorského paláce na Malé Straně. V současnosti je sbírkový fond bývalého hudebního oddělení rozdělen pod správu hudebněhistorického oddělení a oddělení hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby.

Základem sbírek hudebně-historického oddělení je notový archiv, čítající na 122 000 notových rukopisů a tisků z období od počátku 18. století do současnosti. Těžiště spočívá v hudebninách z 18. a počátku 19. století, jež jsou součástí širších celků, vzniklých buď sběratelskou činností jednotlivců, nebo jako výsledek hudebního provozu v šlechtických domech či v klášterních komunitách. K nejvýznamnějším celkům náleží sbírka Ondřeje Horníka, obsahující především rukopisy z kostelních kůrů českého venkova, a sbírka houslaře Eduarda Emanuela Homolky, jejíž součástí je vedle vzácných tisků děl starých českých mistrů i početný soubor ikonografických materiálů. Cenné jsou i historické zámecké sbírky předané do Národního muzea po druhé světové válce. Mezi nimi zvláště významná je clam-gallasovská sbírka z Frýdlantu, valdštejnská sbírka z Doksů, sbírka z Kačiny (Chotkové), z Klášterce nad Ohří (Thunové), z Radenína (Krakowští z Kolowrat) a pachtovská sbírka z Liblice. Klášterní sbírky, které se do Národního muzea dostaly v padesátých letech z konfiskovaného majetku klášterů, byly z větší části v restitucích vráceny, zachována je však důležitá sbírka cisterciáckého kláštera z Oseku u Duchcova a sbírka milosrdných bratří z Kuksu. Tyto rozsáhlé soubory obsahují jedinečné a v mnoha případech i unikátně dochované materiály, důležité pro studium dějin nejen české, ale i evropské hudby.

Součástí notového archivu je i sbírka autografů děl nejpřednějších skladatelských osobností. Ke skvostům zde náleží dva autografy skladeb pro mandolinu a cembalo Ludwiga van Beethovena. Vzácným unikátem je i Škroupův autograf písně a pozdější národní hymny Kde domov můj. Četné jsou autografy skladatelů 20. století, mezi nimiž je bohatou kolekcí zastoupen zejména Bohuslav Martinů. Notové autografy jsou obsaženy i ve skladatelských pozůstalostech jakožto nejdůležitější součást těchto celků. Oddělení uchovává pozůstalosti Josefa Suka, Vítězslava Nováka, Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila, Jana Kubelíka, Jaroslava Ježka, Jaroslava Křičky, Emila Axmana, Julia Fučíka, Erwina Schulhoffa, Aloise Háby, Miloslava Kabeláče, Pavla Bořkovce, Karla Boleslava Jiráka a mnoha dalších skladatelů a interpretů 19. a 20. století.

V samostatném nevelkém sbírkovém úseku jsou soustředěny liturgické chorální knihy, zpěvníky obsahující duchovní písně, a dále prameny duchovní a světské polyfonní hudby s repertoárem mší, motet, madrigalů a písní. Stáří těchto rukopisů a tisků se pohybuje od 14. do 18. století.

Hudebněhistorické oddělení vlastní i rozsáhlou sbírku nenotových písemností, v níž jsou vedle převažující korespondence skladatelů a dalších osobností hudebního života obsaženy osobní doklady, rukopisy hudebně-publicistických a hudebně-vědeckých prací, rukopisné poznámky a pamětní zápisy. Početností vyniká korespondence Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Otakara Ostrčila, Ladislava Vycpálka, Emy Destinnové, zejména ale Josefa Bohuslava Foerstera. Jsou zde i dopisy vynikajících světových skladatelů a interpretů, jako Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Clary Schumannové, Richarda Wagnera, Franze Liszta, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Maxe Regera ad.

Cenným pramenem pro hudebně-historický výzkum je i sbírka přibližně 52 000 koncertních a divadelních programů, plakátů, novinových výstřižků a drobných tisků z období od poslední čtvrtiny 18. století do současnosti. Vzácným unikátem je zde nejstarší dochovaný plakát k pražskému provedení Mozartova Dona Giovanniho z 2. září 1788.

Specifikem hudebně-historického oddělení je největší hudebně-ikonografická sbírka na území České republiky, obsahující plastiky, obrazy, grafiku, fotografie a negativy v celkovém počtu přes 20 000 kusů. Ve sbírce se nacházejí i osobní předměty z majetku umělců, jako vyznamenání, řády, stříbrné věnce a nejrůznější dary, ale i jednotlivé kusy nábytku.

Nejmladším sbírkovým úsekem, systematicky budovaným teprve od šedesátých let tohoto století, je fonotéka. Za poměrně krátkou dobu bylo shromážděno přes 55 000 zvukových nosičů, od fonografických válečků přes standardní a dlouhohrající gramofonové desky až po kompaktní desky.

Péče o tyto sbírkové fondy, jejich soustavné doplňování, zpracovávání a zpřístupňování je hlavní náplní činnosti odborných pracovníků hudebně-historického oddělení. Sbírky slouží především jako prameny vědeckého poznání, jsou však dostupné i k praktickému využití pro interprety a další zájemce. Důležitou součástí práce oddělení je prezentace sbírek formou výstav. Pracovníci oddělení se věnují i vlastní vědecko-výzkumné činnosti, vycházející převážně z pramenné základny, kterou skýtají sbírky České muzeum hudby. K dispozici je zde i bohatá odborná knihovna. V posledních letech se oddělení podílí i na výchově mladých muzikologů poskytováním celoroční odborné praxe pro posluchače hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Památník Jaroslava Ježka Expozice

Památník Jaroslava Ježka

Expozice Památník Jaroslava Ježka (Modrý pokoj)
Unikátní Modrý pokoj, kde známý český hudební skladatel žil a tvořil…
Památník Josefa Suka Expozice

Památník Josefa Suka

Expozice Památník Josefa Suka
Josef Suk (1874–1935) – život a dílo hudebního skladatele  

Výzkum v hudebněhistorickém oddělení má celkem 7 cílů v rámci Dlouhodobé koncepce rozvoje výzkumné organizace DKRVO a 1 projekt v rámci NAKI II. Zaměřuje se především historiograficky. Dalším velkým záměrem je zpřístupnění a dlouhodobá ochrana sbírkových předmětů, zvláště zvukových záznamů na historických nosičích. České muzeum hudby pečuje o rozsáhlý fond fonoválečků, standardních gramofonových desek, magnetofonových pásů i CD. Na základě průzkumu této informační báze je prováděna analýza a vyhodnocení fondu a vytvářena specializovaná databáze diskografických děl. Výzkum se stane základem také pro digitalizaci těchto historických dokumentů a jejich zpřístupnění v podobě digitální knihovny Národního muzea. Na projektu (DKRVO 2018/47-48 a NAKI II) spolupracuje hudebněhistorické oddělení s Knihovnou Národního muzea a dalšími institucemi.

Historiografický výzkum se věnuje sbírkám od středověku do první poloviny 20. století. Na základě kompletace a vědeckého zpracování rukopisných hudebnin a tisků ze sbírky Českého muzea hudby z let cca 1350–1700 vznikne katalog tisků a katalog rukopisů ze zmíněného období (DKRVO 2018/35). Nové poznatky o hudebním dění v 19. století v Praze i v Hamburku a Drážďanech přináší kritická edice Deníků Ludevíta a Marty Procházkových (DKRVO 2018/36). Rozsáhlý průzkum významný pro muzikology i pro interprety je věnován životu a dílu Václava Jana Tomáška. Jeho hlavním výstupem se stane Tematický katalog díla (DKRVO 2018/37). Pracovníci hudebněhistorického oddělení reflektují také nové akvizice. Jednou z nich je i soubor materiálů, které se vztahují k Emě Destinnové a pocházejí z majetku německé sochařky Hildy Schuelerové-Mosertové (DKRVO 2018/38). Hudebně-ikonografický výzkum je zaměřen na zhodnocení historické fotografie z ateliéru Jana a Josefa Mulačových z fondu Českého muzea hudby, Literárního archivu Památníku národního písemnictví i jiných institucí. Na základě výzkumu bude vypracován podrobný katalog, který se stane základem samostatné publikace (DKRVO 2018/40).

Samostatné hudební oddělení vzniklo v rámci Národního muzea až v roce 1946, ale prameny hudební povahy – zejména hudebniny a hudební nástroje – byly v muzeu sbírány už od počátku založení muzea v roce 1818, jednalo se však pouze o sběr doplňkový. Hudebniny byly ukládány v rámci knihovny Národního muzea, hudební nástroje nejprve ve sbírce archeologické a pak historické archeologie. Vzhledem rychlému nárůstu počtu hudebnin navrhoval František Ladislav Rieger již v polovině 19. století osamostatnění této sbírky, k jistému pokroku došlo ale až v roce 1874, kdy byl založen hudební sbor Národního muzea, který měl funkci jakéhosi poradního orgánu a rámcově stanovil sbírkotvorný program. Od roku 1867 měla sbírka hudebnin vlastní přírůstkovou knihu. V roce 1913 byl ke správě sbírky přijat muzikolog a skladatel Emil Axman. Na počátku roku 1946 konečně došlo k založení samostatného hudebního oddělení, jehož základem byl notový archiv vyčleněný z knihovny Národního muzea a sbírka hudebních nástrojů převzatá z historické archeologie. Podle dohody však byly knihovně ponechány středověké a renesanční rukopisy a tisky, které byly obsahově sice hudební povahy, ale z hlediska knihovníků byly považovány spíše za doklad knižní kultury. Prvním přednostou oddělení se stal Emil Axman.

V roce 1948 byl stanoven nový sbírkotvorný program a vytvořena struktura sbírkových fondů, které by systematicky dokumentovaly hudební kulturu na území Čech a působení „českého fenoménu“ v zahraničí. Kromě stávající sbírky hudebních nástrojů a notového archivu, který sbíral hudebniny rukopisné i tištěné, vznikly nově tyto fondy: fond písemností, ikonografický materiál, libreta, díla teoretická, koncertní a divadelní programy a cedule, fond referáty, kritiky a články, archiv mikrofilmů, příruční knihovna a trofeje a různé předměty mající vztah k hudbě. Tato struktura je s malými úpravami platná do současnosti. Na počátku 60. let se začaly sbírat zvukové nosiče a v polovině 80. letech byl nově založen fond pozůstalostí. Pozůstalosti hudební oddělení po celou dobu své existence přijímalo, ale podle předpisů se materiály třídily a ukládaly podle povahy do jednotlivých sbírkových úseků, takže se ztrácely souvislosti. V 80. letech se praxe změnila, muzeum získalo výjimku a mohlo pozůstalostní fondy zachovávat v celku a zpracovávat je formou inventářů jako v archivech.

Mezi nejvýznamnější skvosty oddělení patří autograf partitury Škroupovy frašky Fidlovačka, která obsahuje původní zápis písně Kde domov můj, autografy dvou drobných skladeb Ludwiga van Beethovena pro mandolínu a cembalo nebo jediný dochovaný exemplář znění koncertu D dur pro violoncello Josepha Haydna.

V roce 1976 se hudební oddělení stalo základem pro nově vzniklé Muzeum české hudby. Na začátku 90. let proběhla další reorganizace: muzeum tvořila 4 oddělení – hudebněhistorické oddělení, oddělení hudebních nástrojů, Muzeum Bedřicha Smetany a Muzeum Antonína Dvořáka.

V letech 1946–1949 sídlilo hudební oddělení v hlavní budově Národního muzea na Václavském náměstí, od roku 1950 ve Velkopřevorském paláci na Malé Straně a od roku 2003 v novém objektu Českého muzea hudby v bývalém kostele sv. Máří Magdalény v Karmelitské ulici.

Hudebněhistorické oddělení systematicky zpřístupňuje své katalogy. K dispozici jsou naskenované karty vybraných sbírkových fondů: notového archivu, fondu nenotových písemností, fondu pozůstalostí a knihovny. V on-line katalogu nalezneme nejen záznamy nově katalogizovaných sbírek, ale i postupně ukládaných záznamů k předmětům, které byly v minulosti zpracovány na klasických papírových kartách.

ČESKÉ MUZEUM HUDBY

České muzeum hudby badatelsky zpřístupňuje své sbírkové fondy ke studiu ve studovnách ČMH v Karmelitské ulici, Muzea Antonína Dvořáka v ulici Ke Karlovu a Muzea Bedřicha Smetany na Novotného lávce. Režim služeb je upraven podle druhu fondového materiálu. Kromě studia materiálů ve studovně je možné pro odborné a vědecké účely studia sbírek kontaktovat kurátory jednotlivých oddělení se specializovanými druhy fondů. Více o sbírkových fondech ČMH naleznete v sekci sbírky.

Studovny a badatelny

Zobrazit další studovny a badatelny